Název: Milovaný uličník
Autor: Dagmar Čechová
Tak mi dneska ten můj mazel
zas přichystal překvapení,
po oknech se mi procházel,
na zemi je nadělení.
Sem tam lupen, spousta hlíny,
bylinky i kytky v nebi.
A on, čumák od zeminy,
usmívá se: „Já to nebyl!“
Onehdá zas přijdu z práce,
myslím, že jsme vykradení,
dům výbuchu podobá se,
pro bordel kam šlápnout není.
Uklidím to všechno zpátky,
nechybí nic cenného,
jen papírové kapesníky.
Podívám se na něho…
Už tuším, odkud vítr fouká,
že ta zlodějská příšera
teď nevinně tu na mě kouká,
jaká to byla skvělá hra.
Od plic mu tedy vyhubuju,
jaký je lotr nezbedný!
Vzápětí toho zalituju,
nemluví se mnou pak tři dny.
Prosby, mňamky, spousta pláče,
je to vážně utrpení,
když uražený tibeťáček
odmítá vaše mazlení!
Tolik mě to stálo práce,
aby mě vzal zase na milost!
Od té doby už hlídám se
a krotím svoji výbušnost.
Takže teď koukám beze slova,
na kytky a hlínu všude,
uklízím to zas a znova,
jenom když se mnou mluvit bude.
Když jsem si ho kupovala,
koukala se do standardu,
hodného psa jsem čekala,
ne tohleto klubko hadů!
O tomhle tam nic nepsali,
třikrát jsem se dívala,
divé geny zamlčeli,
zbytky opice i lva.
Nicméně je nutné říct,
že toho jejich vzorňáka
nešlo by milovat víc,
než pravého tibeťáka.
Můj manžel mi už dávno utek,
asi nesnesl konkurenci.
Já necítím však žádný smutek,
toho lepšího z nich mám přeci.
Každý den na mě doma čeká
a vítá mě vřelým polibkem.
Za žádnou jinou mi neutíká
(jistím se pro sichr vodítkem).
Sežere všechno, co mu dám,
v posteli daleko líp hřeje,
a i kdyby fotbal hrál Pelé sám,
Ordinaci mi dopřeje.
A tak se tak u telky válíme,
já hladím jeho, on zas mě,
a oba nejspíš přemýšlíme,
co mi zas zítra vyvede.
Poznámka: Jakákoliv podobnost s kterýmkoliv tibeťákem či mužem, žijícím v mé blízkosti, je čistě náhodná.